Mini

Mini, co se týče rozměrů nejmenší vůz v automobilovém průmyslu, se ve své původní verzi vyrábělo v Anglii v letech 1959 až 2000. Byl to revoluční a charakteristický malý vůz navržený Alecem Issigonisem pro British Motor Corporation (BMC) a vyráběný v Birminghamu. Unikátní pro své rané éry byl napříč uložený motor, což je něco, co dnes vídáme častěji.

Historie Mini

Koncem 50. let 20. století ještě neexistovala žádná skutečně malá auta. Suezská krize s následným nedostatkem pohonných hmot vytvořila poptávku po automobilu s nízkou spotřebou paliva. Německo bylo první, kdo tuto mezeru zaplnil zavedením tzv. „Bublinového auta“ (malé auto s průhlednou (plastovou) kapotou). Sir Leonard Lord si nechal vyvinout malé anglické auto, které však bylo dostatečně velké pro přepravu čtyř osob a muselo být menší než… Morris Minor a Austin A35, modely BMC.

Alec Issigonis byl pověřen vytvořením tohoto vozu. Už měl prokazatelné zkušenosti jako konstruktér vozu Morris Minor. Dalším požadavkem bylo použití stávajícího motoru BMC. Testovaný, i když poněkud starší motor řady Austin A splňoval požadavky. Issigonis umístil motor napříč s pohonem předních kol. To bylo na tehdejší dobu velmi neobvyklé. Zpočátku chtěl Issigonis karburátor vpředu a zapalování a elektroniku vzadu, ale protože to způsobovalo problémy s karburátorem, rozhodl se otočit motor o 180 stupňů. Chladič byl umístěn na levé straně motoru. To je důvod, proč klasické vozy Mini mají problémy v silném dešti: dešťová voda se snadno dostane do zapalovacího systému a ten se samozřejmě dobře nepromíchává.

Klasický Mini I

Leonard Lord řídil prototyp Mini několik minut a byl tak nadšený, že Issigonise pověřil, aby prototyp do roka připravil k výrobě. První Mini nebyl sériově vyráběný vůz. Tovární dělník Albert Green ho sestavil téměř celý ručně za pouhých 7 hodin. Na stavebnici s 3 016 šrouby a vruty to nebylo špatné. Albertovi byla nabídnuta možnost si ho koupit, ale odmítl. Mini s registrační značkou 621 AOK bylo nakonec převezeno do Britského centra motoristického dědictví. V roce 1959 se Mini skutečně dostalo do sériové výroby a z montážní linky každé dvě hodiny sjížděl jeden vůz.

Mini se objevilo ve dvou různých verzích: Morris Mini Minor a Austin Seven. Oba vozy jsou identické, až na některé vizuální detaily. Ve srovnání s jinými vozy té doby se Mini vyznačovalo také výraznými rozdíly, jako například centrálně umístěným tachometrem. Dveře se otevíraly koženou šňůrkou. Podle BMC to vedlo ke snížení nákladů. Stejný systém byl použit v modelech Porsche z let 1973 a 1991, ale za účelem snížení hmotnosti. Navzdory všem pozitivním reakcím mělo Mini i určité problémy: průměrný povrch, zasekávající se okna a velmi snadné otevírání dveří, a to i pro osoby, které Mini neměly. A pak tu byl problém se zapalováním za deště. Z Mini také unikalo značné množství vody; to si během testů nikdo nevšiml, protože probíhaly pouze za suchého počasí. Issigonis později připustil, že tento únik byl způsoben obrácenými podlahovými panely. Mimochodem, Mini také spotřebovávalo poměrně dost oleje.

Úspěch v Evropě, neúspěch ve Spojených státech

Mini se prodávalo v Spojené státy americké, ale tam to úplně zkrachovalo. Prodej v Evropě také v prvním roce nenaplnil očekávání. Spotřebitelé si na tento nový design se všemi na tehdejší dobu tak odlišnými vlastnostmi museli ještě zvykat. V prvním roce se vyrobilo pouze 20 000 vozů Mini. Situace se zlepšila v roce 1960. V tomto roce se prodalo 100 000 vozů Mini a v následujícím roce se výroba zvýšila o 100 %. Mini se stalo obzvláště populárním v Anglii. VIP ho vnímali jako symbol společenského postavení, což mělo stimulující účinek na „obyčejné lidi“. Mini si kupovali mimo jiné Peter Sellers, Beatles, Charles Aznavour, jordánský král Husajn, Dudley Moore a Steve McQueen.

John Lennon ve svém Mini

Duchovní otec Issigonis také vyrobil speciální Mini pro Enza Ferrariho, ale ten ho vrátil, protože podle Itala byl volant na špatné straně. Následně mu byla zaslána evropská verze a Enzo Ferrari si pak koupil další dvě, aby mohl závodit v italských horách.

Kromě statusového aspektu existovaly i praktické důvody pro koupi Mini. Mini bylo velmi úsporné, snadno se parkovalo a dobře se s ním manipulovalo. Poměr mezi jeho velikostí a vnitřním prostorem je také pozoruhodný. Především se však jeho sportovní vzhled velmi dobře prodával. Maximální rychlost byla 115 km/h, což nebylo špatné na vůz s výkonem 34 koní pod kapotou. Téměř okamžitě po představení Mini se na tento trend vrhly tuningové firmy. Issigonisovi se to vůbec nelíbilo, protože podle jeho názoru bylo 34 koní více než dost na 600kilogramový vůz. Rok po svém představení se na trh dostal Mini Cooper. To byl pro Mini průlom. Konstruktér závodních vozů John Cooper vylepšil motor na 55 koní. Motor o objemu 997 cm3 poháněl Mini k maximální rychlosti 140 km/h. Mini mělo miniaturní kotoučové brzdy, které pro Cooper speciálně navrhla společnost Lockhead. Dokonalým prvkem byly dodatečné přístroje a jiné barevné schéma. BMC doufala, že prodá 1 000 kusů, ale prodala nejméně více než 150 000.

Cooper se stal trendy vozem, který byl k vidění. Také přivedl na trať každého potenciálního jezdce rallye. Jezdci jako James Hunt, Jackie Stewart a Niki Lauda začínali svou závodní kariéru v Cooperech. John Cooper si vedl dobře; za každý prodaný Cooper dostával dvě britské libry.

Auto zjevně nepotřebuje velký motor, aby bylo sportovním vozem; tuto teorii opakovaně prokázalo Mini. Cooper překvapil přítele i nepřátele. A vývoj motoru ještě nebyl dokončen. BMC představila Cooper 'S' s motorem o objemu 1071 cm8. To byla odpověď anglické automobilky na Ford Cortina GT. Cooper S překonal všechny větší a těžší vozy. Varianta Cooper si vedla tak dobře, že se BMC rozhodla založit specializovaný rallyový tým. Mini vyhrálo svou první rallye v roce 1963, ale Rallye Monte Carlo je rallye, kterou je třeba vyhrát. V roce 1964 značka vyhrála Rallye Monte Carlo s jezdcem Padpym Hopkirkem. Toto vítězství se opakovalo v letech 1965, 66 a 67. V letech 1965, 66 a 67 dosáhlo Mini 22 vítězství na významných mezinárodních rallye. Rauno Aaltonen získal osm z těchto vítězství. V roce 1994 se Paddy Hopkirk znovu objevil na startu Rallye Monte Carlo, tentokrát s novým Cooperem, ale se stejným startovním číslem: 37.

Issigonis se nenudil. Navrhoval automobily, které měly posílit úspěch Mini. V roce 1960 byla představena dodávka, následovaná kombi: Morris Mini Traveller nebo Austin Seven Countryman. Tyto varianty se vyznačovaly dřevěnými panely na bocích vozu. V roce 1961 byla představena verze pickup, která se těšila velké oblibě u farmářů. Toto Mini využívali také hasiči a Královská pošta. Mini bylo oblíbené i u vlády; policie zakoupila stovky vozů Mini jako sledovací vozy. Tuningové firmy si s Mini užívají skvělou zábavu. VIP osoby si nechávají upravovat svá Mini od společností jako Wood and Picket, Hooper a Radfort za tisíce britských liber.

Marketingové oddělení BMC nebylo spokojené s tím, že si všechny tyto malé firmy odčerpávají podíl z příjmů. Proto představili luxusní modely. Wolseley Hornet a o něco dražší Riley Elf v roce 1961. Ty se mírně lišily kvůli maskě chladiče a zavazadlovému prostoru, které byly odlišné. Ani jedna z verzí se nestaly úspěšnými a jejich výroba byla ukončena v roce 1968.

V roce 1962 se o vozech Austin Seven ani Morris Mini Minor nemluvilo. Název Mini byl tak známý, že jej pro tento vůz přijala společnost BMC. Morris si udržel své plné jméno až do roku 1969, kdy se z BMC stalo British Leyland. Jedním z posledních klonů Mini byl Moke, který se objevil v roce 1964. Tato varianta byla původně navržena pro armádu. Měla být lehká a schopná přežít přistání na padáku. Ale tak se nestalo. Pneumatiky byly příliš malé a samotný pohon předních kol nestačil na terén, pro který byla navržena. Moke by tiše zemřel, kdyby o něj veřejnost neprojevila zájem. Ukázalo se, že je to vynikající exportní vůz, používaný v přímořských letoviscích, jako je Nice ve Francii. Brigitte Bardotová s ním řídila a nazývala ho svým „petit Anglais“. Amerika a zejména Austrálie tento vůz kupovaly ve velkém množství. V roce 1968 byla výroba přesunuta do Austrálie, aby se maximalizovala výrobní kapacita.

Miniprodukce mimo Anglii

Mini se vyrábělo i v dalších zemích. Vyrábělo se v Belgii v Seneffe a v Innocenti v Miláně. Britská společnost Leyland koupila továrnu za 3 miliony britských liber poté, co majitel Innocenti zemřel. Innocentiho vozy Mini nebyly známé svou kvalitou, protože se při jejich výrobě používala recyklovaná ocel. Důsledkem byla rez. Továrna v Innocenti postavila pro Mini novou karoserii, kterou navrhl Bertone s využitím konstrukce Mini. Tyto vozy Mini se na trhu objevily jako Innocenti 90 nebo 120. De Tomaso představil v roce 1976 italského nástupce Mini Cooperu. Ten dosahoval maximální rychlosti 160 km/h s motorem o objemu 1275 cm3 a výkonu 74 koní.

Technicky se model neustále zlepšoval. Modely Riley a Wolseley byly vybaveny tzv. hydraulickým odpružením, které bylo zkopírováno z modelů Austin a Morris 1100. Kapalina byla uložena v pryžových kuželech, což vedlo k pohodlnější jízdě. Společnost BMC toto schválila a suché odpružení zmizelo, ale jen na několik let. V roce 1965, kdy z montážní linky sjel miliontý vůz Mini, představila společnost BMC čtyřstupňovou automatickou převodovku. Systém byl chytrý, ale nefungoval dobře. Při rychlém průjezdu zatáčkou veškerý olej stékal na jednu stranu, což způsobovalo poškození motoru. Bylo provedeno několik úprav, které tento problém napravily. V roce 1967 dostala základní verze motor o objemu 998 ccm vedle 848 ccm a také synchronizátor na prvním rychlostním stupni. V roce 1967 byl představen model Mark II.

Malý anglický vůz se prodával mimořádně dobře (318 475 kusů jen v roce 1971) a třímiliontý exemplář sjel z výrobní linky v následujícím roce. British Leyland nicméně předvídal konec Mini. Issigonis navrhl nástupce v roce 1968. Od tohoto projektu bylo kvůli nedostatku finančních prostředků opuštěno. Ford a VW v pozdějších letech s podobnými návrhy skvěle vedly. V roce 1969 byl představen kompromisní model: Mini Clubman. Clubman, který současně nahradil modely Elf, Hornet a Cooper, měl přístrojové ciferníky za volantem. Mini Clubman Estate nahradil Countryman a Traveller. Clubman byl standardně vybaven motorem o objemu 998 cm3.

Veškerá výroba byla přesunuta do Longbridge, aby se uvolnila továrna v Cowley pro Austin Maxi a Morris Marina. John Cooper stále dostával dvě libry za každý prodaný Cooper, a proto se British Leyland v roce 1971 rozhodl ukončit výrobu Cooperu. Během 70. let se British Leyland nadále snažil najít jeho nástupce. Po řadě neúspěchů byl v roce 1980 představen Austin Mini Metro. Původně měl nahradit Mini, nicméně se s ním vyráběl paralelně. Technicky se Metro Mini podobalo, ale vizuálně se zcela lišily. Model se však neprodával dobře. Do roku 1980 nahradil Cooper Clubman a Clubman 1275GT byl vyřazen z výroby, stejně jako v roce 1982 pick-up, kombi a dodávka. Zůstal pouze původní Mini. Od roku 1979 byl k dispozici pouze s motorem o objemu 998 cm3.

V posledních 70. a 80. letech 20. století došlo k neustálému poklesu prodeje a výroby vozů Mini. Mini čelilo tvrdé konkurenci. Aby Mini oživily, British Leyland a později Austin Rover vyrobily speciální verze Mini. Technicky se tyto vozy Mini nelišily od těch starých, vyznačovaly se pouze kosmetickými změnami, jako je barva a interiér. Do jisté míry to funguje, ale stále se zdá, že dny Mini jsou pryč. Rover provádí studii, aby zjistil, kdo je průměrný řidič Mini. Takový neexistuje. Mini si nejčastěji kupují ženy, a to 70 %. Podle skupiny Rover je 56 % řidičů vdaných/vdaných, 13 % je mladších 24 let a 16 % je starších 65 let. Mini se nejčastěji používá jako druhý vůz určený pro jízdu ve městě. 76 % řidičů Mini již dříve řídilo Rover.

Tento model se stal klasikou po boku Volkswagenu Beetle a Citroënu 2CV. Ani v Japonsku, kde jsou do těchto vozů naprosto blázni. V roce 1991 se nikde jinde než v Japonsku neprodalo více vozů Mini, dokonce ani v Anglii. Poptávka po modelu Cooper z Japonska velmi silně vzrostla. John Cooper nakonec vyrobil sadu pro vylepšení standardního motoru. To se ukázalo jako takový úspěch, že Rover pozval Johna Coopera na „rozhovor“, který vyústil v návrat Mini Cooperu na trh v roce 1990. Tato limitovaná edice se setkala s obrovským úspěchem, což vedlo Rover k tomu, že začal tento vůz vyrábět standardně vedle běžného Mini.

Záchrana pro Mini

Tento nový Cooper zachránil značku před zkázou. 4. října 2000 sjel z výrobní linky poslední Mini. V roce 1992 dostaly Mini a Cooper motor o objemu 1.3 litru se vstřikováním paliva a výkonem 63 koní (53 koní ve standardním Mini), aby splnily emisní normy. Produkce se ustálila na 40 000 vozech ročně. Nyní tvoří 40 % všech Mini vozy Cooper. Cooper brzy nahradil kabriolet. Značka se plně vrátila do 90. let. Zbývající kluby se na začátku 90. let stabilně rozrůstaly až do... BMW (nový majitel Roveru) se rozhodl ukončit výrobu. Mini mělo být v roce 2001 trvale nahrazeno novou verzí. Tím se skončila více než 40letá výrobní série, ale Heritage Centre bude karoserii Mini vyrábět i nadále, což znamená, že jsme tento malý vůz neviděli naposledy. Nová verze se navíc ukázala jako mistrovský tah pro BMW.